15. České medobraní v Ořechu – pokračování volné série o setkávání, spolkování a komunikaci

Úvodem

V Ořechu, jenž není daleko od Prahy, koná se vždy v červnu svátek těch, kteří mají rádi svět včel, svátek medojedů a dalších podobně zaměřených. V neděli 24. června 2018 měl tento příběh již 15. pokračování. Jupííí …

 

Duší toho všeho (poeticky se tomu říká spiritus agens – duch hybatel) je včelař a muž mnoha dalších zájmů Vladimír Glaser https://www.facebook.com/vladimir.glaser.3. Stará se už léta také o prosklený včelín tamtéž http://orech.cz/vcelin/ a je mužem akce a činu, takže na včelíně se už za dobu jeho existence „protočily“ tisíce lidí. A co je skvělé: zejména malých lidí … Na zádech své včelařské kombinézy mívá také nápis: Jsem včelař. Uvidíte-li mne utíkat, utíkejte také …

Akcí pořádá spoustu, samozřejmě s rodinou a přáteli … Takže tohle berte také jako další příspěvek k nekonečnému příběhu o setkávání, spolkování, komunikaci a pomáhání …

Protože Včelaři sobě na 15. Českém medobraní byli díky laskavému pozvání pořadatelů také, dovolte pár postřehů, o něž bych se rád podělil. Budou občas dosti osobní, ale došlo k tomu, že řada nečekaných souvislostí do sebe začala docela zajímavě zapadat.

Začalo to tím, že jsem slíbil, že když už tam budu, vezmu nějaké knížky o včelách, včelaření, hmyzu, kytičkách a pod. Kufr se plnil rychle a vposledku nebyl z těch nejlehčích. Cesta na vlak v pohodě, následný první přestup na autobus také. Pak měl následovat přestup druhý, a to v Řeporyjích. Nebyl jsem si jist přesnou lokalizací té správné zastávky, tož jsem se zeptal domorodé dámy, jež právě procházela kolem. Ukázala, poradila. Oj, ojojoj! Jako dávný poutník dobře vím, že ptát se na cestu domorodců skrývá řadu rizik. To jsem poznal, když jsem viděl můj autobus odjíždět ze zastávky jiné … Huh … 🙁

Co teď? Inu čas běžel, další spoj za dvě hodiny. Takže tři kilometry pěšky i s kufrem s knížkami, mými dobrými kamarády … Zkouška vůle a diagnózy zvané “pachatel dobra”, zde popularizace světa včel … 😀 Ale mám rád knížky a rád si o nich s ostatními povídám. A jednou jsem to holt byl slíbil …

Cestou mi v hlavě rezonovaly dojmy z nočního koncertu k poctě slunovratu a Sv. Jana, v němž hrály dvě mé dcery https://www.facebook.com/events/190049528337659/ a který mi udělal velkou radost, ale k tomu zněla také stále jiná jedna písnička. Prý náhody neexistují. Proč, to jsem pochopil až na konci onoho magického odpoledne … O tom později …

 

Co mi to dalo a jak to vše vypadalo a vyšlo

Ta cesta po silnici plné aut vám samozřejmě nedá nic, byla úmorná a majitelé plechové síly dávali jasně najevo, že jim vadím, jakkoli místa pro ně zbylo dost. Ale jakmile jsem dorazil do obce Ořech, hned mi zvedlo náladu, že jsem všude viděl pozvánky na medobraní, plakátky, šipky a směrovky. Perfektní, stálo to jistě spoustu drobné a neviditelné práce.

K tomu připočtu, když už jsem zrovna v tom, že i celkově byla tahle akce stran PR zvládnutá excelentně, jak ve smyslu lokálním (včetně místního tisku), tak v sítích ve spřízněných komunitách. I to je součást tématu a pořádání akcí. Tradicionalista by řekl, že dokonce “nedílná” … 😉

 

Na place

Řada stánků s různými nabídkami: medy, medoviny, ovocné šťávy, sirupy, medové perníčky, palačinky, dokonce i valašské frgály a slovenské sýry.

Doprovodný program

Ten probíhal nejen na podiu a zahrnoval jednak ukázky odvíčkování a vytáčení medu, jednak řadu výkladů o životě i světě včel, o využití produktů včelí píle, apiterapii etc. Zájemci mohli na velmi výživnou komentovanou prohlídku unikátního proskleného včelína. A byla jich spousta.

Aplikace žihadla do živého dobrovolníka a výklad o působení včelího jedu, to bylo téma, které vždy přiláká řadu diváků. A dobrovolníci – masochisté – se našli!

 

Děti se vyřádily na lezecké stěně a na dalších přitažlivých atrakcích.

A k tomu musika: letos hrál harmonikář Jindra Kelíšek a hrál skvěle, presentoval typickou českou harmonikářskou školu, jež má tradici a drží úroveň. Dobrá volba … Musika je tradiční součástí Českého medobraní a vždy je hodně zajímavá.

 

Soutěže pro návštěvníky

V rámci programu se dalo i soutěžit a témat bylo několik: tak třeba soutěž o nejsilnější bzučku či nejsilnějšího bzučáka. Zde je třeba říci, že dospělý vítěz této soutěže bzučel hodně přes 100 decibelů … 😀

Vše to završil V. Glaser demonstrací vytáčení medového plástu pomocí repliky původního předváděcího medometu, s nímž cestoval po zemích tehdejšího Rakouska-Uherska jeho vynálezce a major rakouské armády a severomoravský rodák Franz von Hruschka https://fhruschka.cz/, jehož čeští a moravští včelaři nenazvou jinak než František Hruška, ačkoli se tak nikdy nepsal a češtinu se začal učit až v dospělém věku na studiích v Salzburgu a včelařil a vynalézal v Itálii. Ukázka byla velmi emotivní, když tenhle „medomet“ sviští kolem hlavy předvádějícího, dojde vám, jaká je to dřina získat tu trochu medu … 😉

Soutěžilo se samozřejmě také o nejlepší med a medovinu. S medovinou to bylo veselé, protože soutěžící musel ochutnat vlastně všechny soutěžní vzorky, aby mohl rozhodnout o svém vítězi … Naštěstí vzorků nebylo mnoho … 😀

Pokud jde o med, bylo to velmi zajímavé. Hodnotili samozřejmě návštěvníci, a to z řady vzorků a s dobrým metodickým vedením. Dostali informaci o jednotlivých druzích medu, jak se získává a zpracovává, co právě ochutnávají. 

Následovalo hodnocení a vyhlášení vítězů a jejich ocenění. Med dostali i vylosovaní účastníci soutěže.

A tohle bylo skvělé. Přicházeli rodiče s dětmi a mlsali všichni společně a spolu. A vedli k tomu hovory. Osobně mě to velmi, ale fakt velmi, zaujalo a udělalo velikou radost. Byl z toho cítit velký zájem a vzájemná empatie.

A tu mi to došlo: ta písnička, co mi zněla v hlavě, když jsem táhnul ten kufr a funěl jako ježek … Je o vztahu malých a velkých lidí, o vzájemném a postupném učení jedněch od druhých, inspirování i odpouštění dávných “pekel” a propojování snů do vzájemnosti a kontinuity …

Tož si dovolím přidat verzi, jež je mému srdci nejbližší Teach your children well dávného a skvělého tria https://www.youtube.com/watch?v=2vnYKRacKQc s překladem, jenž není místy přesný, prostě “peklíčka” dětí i rodičů časem mohou přejít a vše se nakonec spojí v magickém spolubytí http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/young-neil/teach-your-children-430338.

 

Co závěrem?

Mé zkušenosti na stánku Včelaři sobě: nabízel jsem informace a knížky. A k tomu i tak trochu vysvětloval, proč portál Včelaři sobě vznikl, o co se snaží a jak to hodlá dělat. Prostě včelaři sobě, vzájemnost a komunikace.

Ku podivu zajímavý ohlas a spousta otázek … Dotkli jsme se i tématu v našem oboru nevídaném, totiž petice včelařů směrované státnímu orgánu, totiž MZe (rozhovor se členy petičního výboru: http://www.vcelarisobe.cz/2018/06/vcelarska-petice-rozhovor-se-cleny-peticniho-vyboru/. Jakkoli bylo už po termínu a petice uzavřena a odeslána, vedly se o ní utěšené hovory.

Přišla řada zájemců a byli to jak včelaři, tak ještě ne (ale už brzy) včelaři rozhodnutí začít. Ti dostali samozřejmě informaci, co v té věci udělat.

Další skupina byli ti váhající, pak ti, kteří se zajímali o širší souvislosti, tedy o ekologii, postřiky, pesticidy, určité definice onoho dnes tak populárního pojmu “v souladu s přírodou” a co je vlastně možné v tomto hektickém a na zisk orientovaném antropocentrickém světě, o pastvu pro opylovatele (co sadit, když chci, aby můj včelař měl pro mě med …), pro čmeláky, motýly, samotářky i včely medonosné, a to jak kraňské, tak tmavé … 😉

Zajímavé bylo, že v téhle skupině byli i ti, kteří se ptali, proč je med z Prahy a z měst lepší než med z běžné české krajiny. Že o to prý někde četli. To bylo fakt téma k zajímavým hovorům o tom, jak tyhle medy vycházejí v testech na Medu roku http://www.psnv.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=657:med-roku-2017-je-za-nami-jaky-byl&catid=60:reportae&Itemid=68.

Zajímavé byly hovory o samotném chovu, zootechnice, metodách ošetřování, také o letošní snůšce, protože tento rok je v našem regionu fakt zvláštní.

 

Míň nebo víc? A je to o tom?

Někteří říkali, že stánků i lidí bylo letos míň než obvykle … Nedovedu moc posoudit, ale pokud jde o ty, kteří přišli i v tom větrném a chladném dni, pak za těchto podmínek mi to přišlo jako velmi dobrá návštěva. A hlavně: přišli ti, kteří fakt chtěli přijít a něco se dozvědět, něco si odnést, ať je to něco hmotného, nebo třeba informace.

Co hlavně dělalo radost: rodiny s dětmi, jak už vlastně výše řečeno. To je vždycky bezva a přiznám se, že tento způsob setkávání mě velmi oslovuje. Zažil jsem jej několikrát při Medu roku http://www.medroku.cz/ a na mnoha dalších akcích a je to vlastně nesdělitelné.

Proto patří veliký dík všem, kteří to připravili, odpracovali, odstáli a odmluvili. I těm, kteří přišli, samozřejmě. Protože o tom to je, pro ně se to připravuje. Věřím, že si kromě medů, medoviny, perníčků a d. odnesli i cosi navíc, co je bude dál provázet a inspirovat.

Tahle setkání jsou vlastně zvláštní. „Tahouni“ jsou zvláštní druh lidí. Jdou za svým snem, jedou a jedou dál rok za rokem, a asi jen oni vědí, co to obnáší. Vím o tom také své. Co obnáší držet takovou akci roky a držet ji stále na úrovni. On není zase až takový problém něco zorganizovat jednou, dvakrát. Ale vydržet … 15 let … Ufff … Díky za to.

No a nakonec mě nenapadá nic jiného, než písnička Kapitána Kida, která nás kdysi provázela různými potlachy a potkáváními (což opět zapadá do konceptu této nekonečné série): No to se ví, zase se sejdem https://www.youtube.com/watch?v=dhBbfipFqnA