Nafoukané profíky nefotím

Fotografie „Spící královny“, která bodovala v soutěži Czech Nature Photo 2018.
Foto: Milan Motyka

S Milanem Motykou o knize Sladký život a fotografování včel.

Rozhovor plynule navazuje na právě publikovanou recenzi. Autor v něm přibližuje pozadí vzniku některých snímků i knihy samotné. Hovoří o své inspiraci, životním přístupu i vášních…

Ve své knize píšete, že nápad fotografovat včely Vám vnukla Vaše paní. Předtím jste včely nefotil?

Fotil jsem takřka současně les, přírodu a včely. Včely se však časem dostaly do popředí, protože je málo fotografů, kteří je fotí.

To máte pravdu. Byl Vám v tom nějaký fotograf inspirací?

Díval jsem se na mnoho úspěšných fotografií v National Geographic. Dobře to dělají Francouzi nebo třeba Marina Gallandra z Itálie.

Jaké byly Vaše začátky? Dařilo se Vám hned nebo první snímky skončily v koši?

Jako každý začátek byl i tento těžký. Po několika desítkách nafocených snímků jsem toho chtěl nechat. Vše bylo stále neostré. Fotografie je navíc ohromný požírač času. Dobré snímky vyžadují velmi mnoho času, nelze nic uspěchat.

Čím fotografujete?

Používám digitální zrcadlovku Nikon D80 a makroobjektiv. Nepoužívám mezikroužky nebo umělé osvětlení. Včely fotím nejčastěji dopoledne a zrána, kdy jsou ještě dosti pomalé, bývá rosa a chladněji. To vše má vliv na kvalitu fotografií.

Jeden můj známý, fotograf přírody, tvrdí, že je spokojený, pokud se mu podaří deset skvělých fotek za rok. Jak jste na tom Vy?

Jsem skromnější. Za úspěch počítám 3-4 kvalitní snímky, u kterých jsem si jistý, že se dobře umístí v soutěži.

Vím, že jste se s úspěchem účastnil řady fotografických soutěží. Jakého ocenění si nejvíce vážíte?

Čtyřikrát jsem vyhrál velmi dobrou soutěž probíhající v Polsku, která se jmenuje „Včela a její prostředí“. Otevřelo mi to cestu k vydání knihy Sladký život a také k mnoha zajímavým výstavám. Celkově jsem zrealizoval 31 výstav a z toho tři proběhly v Polsku. Jak už to tak bývá, více mě znají tam než u nás.

Vaše fotografie „Spící královny“ se sérií matečníků, která je též součástí knihy, se probojovala až do finále prestižní soutěže Czech Nature Photo 2018, čím myslíte, že zaujala porotu?

Z fotografie Spící královny mám radost, že se probojovala až do finále, i když jsem na ni přímo nesázel. Musím skromně říct, že je obyčejně fotograficky hezká. Do soutěže jsem poslal devět fotografií podobných motivů. Myslím si, že tato je podmanivá svou atmosférou. To je nejspíš dáno přirozeným osvětlením.

Je to zároveň fotografie, kterou máte v knize nejraději?

Já mám rád snímek ze strany 50 a 51, který přesně vyjádřil můj fotografický pohled na život včel. Čiší z něj jakýsi dojem tajemna, který je umocněn tmavým pozadím a kontrastním osvětlením slunce, mám ten snímek doma na formátu 80×120 cm a myslím si, že je velmi zajímavý.

Váže se k nějaké fotografii v knize příběh, který se Vám vryl do paměti?

Každá fotografie má svůj příběh, nejsou to náhody, nebo lépe řečeno – jsou to cílené příběhy. Ve fotografii totiž neexistuje náhoda, jsou to vydřené věci. Právě příběh k fotografii, říkejme jí „bodláky“, je docela zajímavý. Jedná se o rostlinu, pcháč bělohlavý, která kvete v Národní rezervaci Mionší (okres Frýdek-Místek, pozn. redakce).

Vyšel jsem za krásného slunečného dne cíleně je fotit. Po více jak dvouhodinovém výstupu jsem dorazil na určenou polanu, kde pcháče kvetou. Obhlédl jsem situaci a zamířil fotoaparát na motiv. Ozvalo se cvak a nic, baterie byla vybitá. Sedl jsem si, položil aparát vedle sebe a kochal jsem se nádherným okolím. Nic jiného se nedalo dělat. Něco jsem snědl a chystal jsem se odejít. Uchopil jsem aparát, který se na sluníčku coby černé těleso rozehřál a jen tak ležérně zamířil na motiv. Zmáčkl jsem spoušť a k mému překvapení jsem udělal snímek. Právě ten který je v knize na straně 14 a 15.

Fotografujete i zajímavé včelnice a včelaře, především v Polsku, jak se Vám je daří objevovat?

Není mi zatěžko zastavit auto, jít se představit a povykládat s daným včelařem, poptat se, jak to jde. Obvykle se dozvíte neskutečně zajímavé lidské příběhy. Mezitím si v duchu mapuji, co by stálo za fotografování a teprve po delší době se mi dostane otázky, proč nefotím. Tak se dovolím, a pak mohu fotit, co se mi zamane. Občas dostanu od někoho dobrý tip, ale převážně si hledám motivy sám.

Prostě vidíte zajímavou včelnici a zaboucháte na dveře?

Na tomto místě si dovolím malou poznámečku: MAXIMÁLNĚ kladu důraz na lidské vztahy. Při fotografování tím myslím to, že pokud čiší z daného včelaře pohoda, projeví se to na kvalitě fotografie. Nesnáším takové ty nafoukané profíky, kteří se ženou jen a jen za penězi. Tuhle část včelařů nefotím. Myslím, že to je i ze snímků vidět.

Kam nejdál jste za fotografováním včel vyrazil?

Nejdále jsem včely fotografoval asi v Itálii. Mým snem bylo fotit včely na alpské růži, proto jsem navštěvoval Alpy.

Do své knihy jste fotografoval i skutečné brtníky, kde všude se s nimi ještě lze setkat?

Opravdové brtníky jsem potkal jen v Polsku, i když vím, že jsou i v jiných částech Evropy, třeba v Rusku. Jsou to spíše moji kamarádi lesníci, kteří si tohle řemeslo provozují pro svou radost ze včelaření. Ekonomická stránka včelařství je zde naprosto nepodstatná. Zkušenosti si brtníci předávají navzájem mezi sebou. Napoprvé je vše třeba vidět na vlastní oči.

A co včelnice s košnicemi a kláty? Ty už také ze zemí Koruny české vymizely?

Myslím, že košnice a kláty nebo brtě už u nás nikdo neprovozuje. Já sám sice včelařím v polystyrénech, ale neodsuzuji žádné materiály, ze kterých jsou úly vyrobeny. Do jisté míry mě ony jiné metody včelaření zajímají více než klasické rámkové úly. V knize se to svými fotografiemi snažím naznačit.

Přízeň k tradicím je z knihy dobře patrná, i Vaše přízeň k Polsku. I knihu samotnou vydal polský vydavatel. Jak na to přišlo?

Knihu vydalo vydavatelství Sądecki Bartnik díky naší 25-leté včelařské spolupráci. Oni mají nejen své vydavatelství, ale také velmi dobře fungující včelařskou firmu. Já jsem dodal snímky a dobrý nápad a měl jsem cestu otevřenou.

V Česku Vám vydání nenabídli?

O vydáni fotoalba jsem se u nás ani nepokoušel. Tohle byla dávná dohoda mezi mnou a firmou Sądecki Bartnik. Domluvili jsme se, že až se nasbírají fotografie na celou knihu, tak se to zrealizuje.

Milan Motyka – včelař, lesník, fotograf z vášně, profese i vzdělání. Narodil se, vyrostl a žije na hranicích kultur: české, slovenské a polské v horské oblasti Moravskoslezských Beskyd. Zde také obhospodařuje čtyři vlastní včelnice. Fotografie včel je pro něho relaxací, únikem před přepracovaností, a jak sám říká: „před zblbnutím z pracovních povinností“.

Fotokniha „Sladký život“ je záznamem autora po stopách života včel v průběhu posledních deseti včelařských sezon. Na svět byla slavnostně uvedena 1. července, kdy se v areálu vydavatele Sądecki Bartnik konala tradiční Biesiada. Fotografie z knihy jsou k dostání i jako obraz ve formátu 75×50 cm na plastové podložce. Pokud po nich zatoužíte, autor Vás jistě neodmítne…

1 komentář

  1. Pingback: Sladký život Milana Motyky - Včelaři sobě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *