Daniel Weaver: Říkali mi, že jsem blázen

I. díl reportáže z V. odborné včelařské konference MSVV s názvem Varroatolerance a vitalita včel, pořádané 27. a 28. října 2018 v Brně a v Plzni

Daniel Weaver z Texasu, USA byl čestným hostem a hlavním přednášejícím říjnové konference MSVV. Přednesl dvě přednášky na téma „Naše cesta k varroarezistentním včelám“ a „Poznatky ze selekce včel na odolnost proti virózám“.

Příběh první – z BeeWeaver Apiary

Pokud cíleně vystavíte 1.000 svých včelstev sítu neřízené přírodní selekce a pošlete je tím na téměř jistou smrt, budou vás ostatní považovat za naprostého blázna. Když pak vstanete jak Fénix z popela a postavíte odolnost svých včel na genech těch pár přeživších, řeknou, že jste lhář. I to je úděl včelařů – vizionářů. Daniel Weaver touto trnitou cestou prošel, dnes však chová varroatolerantní včely.

Rodinné včelařství na rozcestí

Celý příběh začal na konci osmdesátých let, kdy včelařství Weaverových zasáhla invaze kleštíka Varroa destructor. Nejprve se nakazila včelstva na kočovném stanovišti v Severní Dakotě od nelegálně dovezených včel z Floridy. Roztoč ale proniknul i na farmu v Texasu – společně se včelstvy zakoupenými od jiného včelaře. V té době se ještě věřilo, že šíření kleštíka zabrání důsledná likvidace včelstev, takže Weaverovi byli nuceni utratit asi jeden a půl tisíce svých kolonií. Razantní zásah však nepomohl a už napřesrok padala první včelstva na varroózu a kleštík se rychle šířil. Invaze se zároveň negativně projevila na četnosti volně žijících včelstev, která v té době z přírody téměř úplně zmizela.

Weaverovi dále včelařili, museli však, podobně jako jiní, s varroózou bojovat pomocí akaricidů. Po pár letech byli touto praxí znaveni. Netěšilo je pracovat v gumových rukavicích a příčilo se jim včelstva dotovat chemií. Stopová množství tau-fluvalinátu se začala objevovat ve vosku i v medu a už po třech letech měli resistentní populace roztočů. Kumafos zase snižoval kvalitu matek.

V roce 1992 se Daniel se svým otcem odhodlali k velmi odvážnému kroku. Rozhodli se, že asi tisícovku svých včelstev vystaví přírodnímu výběru a ponechají je zcela bez ošetření. Daniel je přírodovědec, takže se se svým záměrem svěřil přátelům na univerzitě. Ti jej však považovali za naprostého blázna. Rozhodnutí provázené existenční nejistotou způsobilo také rozepře v rodině, které nakonec vyústily v odtržení části farmy. Daniel byl však přesvědčený, že nejlepší a nejodolnější včelstva může vybrat jedině Matka příroda.

Tápání v tmách

První dva roky byly velmi krušné a sám Daniel je přirovnává k bloudění temnotou. Z první tisícovky včelstev přežila do příštího roku jen stovka a jen polovina z nich dala včelařům nějaký užitek. Devět včelstev se zdálo být velmi nadějných, ale jen u pěti se zvýšená odolnost vůči kleštíkovi přenášela i na potomstvo.

V té době nastal další zvrat, který významně zasáhl do života včel i včelařů v USA. Do Texasu pronikly afrikanizované včely. Jejich přínosem bylo dost možná obnovení zdecimované volně žijící populace, neblahým dopadem však nepříjemná agresivita kříženců. Weaverovi tak kromě problémů s varroózou řešili ještě bodavost. U nevyhovujících včelstev systematicky měnili matky a to někdy i dvakrát do roka. V těch letech byly včely z volné přírody spíše včelařovým nepřítelem, ačkoliv se později ukázalo, že možná právě jejich přítomnost usnadnila vznik resistence.

Světlo na konci tunelu

Daniel svědomitě pokračoval ve své práci a přírodnímu výběru postupně vystavoval i další včelstva (v té době jich Weaverovi měli asi 10 000). Zároveň však dbal na to, aby selekcí nepřišel o genetickou pestrost. Během dvou let měl k dispozici asi 450 včelstev, která mohla být ponechána bez ošetření. V té době už začalo svítat na lepší časy. Objevovala se včelstva, která cíleně otevírala a vyklízela napadený plod. V některých koloniích bylo hodně roztočů na včelách, avšak plod byl napadán minimálně. Weaverovi také pozorovali dělnice, které kousají a vynášejí kleštíky z úlu, anebo takové, které se vzájemně “hřebelcují” (grooming).

Nezaměřovali už se jen na samotné přežití včel, ale mohli si dovolit selektovat také další vlastnosti. V první řadě měnili matky u všech včelstev, která trpěla virem deformovaných křídel (DWV). Vypozorovali totiž, že včelstva viditelně nakažená virem hynou i při nízkém napadení roztoči. Včelstva s vyměněnou matkou se pak rychle uzdravovala. Ve stejné době se začala přirozeně zotavovat i populace včel v divoké přírodě.

Jeden krok dopředu, dva zpátky

Ani po deseti letech práce však nebylo vyhráno. Postup zpomalovala občasná lidská pochybení při identifikaci varroatolerantních včel a neleglání kočování do blízkého okolí. Svou daň si vybrala i přísná selekce. Některá včelstva nebyla dostatečně produktivní – měla malé výnosy medu, přezimovala slabá a na jaře se jen pomalu rozvíjela. Častěji se objevovala také hniloba včelího plodu. Bylo třeba pokračovat v šlechtitelské práci.

Širšímu publiku své výsledky Daniel Weaver představil na kongresu Apimondia, kde (podobně jako nyní v Brně a v Plzni) hovořil o svých varrotolerantních včelách. Když ukázal fotografii úlu s nástavky plnými medu, zvedl se posluchač v přední řadě a vykřikl: “Lháři!” Nebylo to poprvé ani naposledy. V USA podobně jako v ČR stále spousta včelařů odmítá uvěřit, že by si včely s kleštíkem mohly poradit bez lidské pomoci. Mnozí farmáři raději sáhnou po pesticidech, než aby riskovali větší ztráty. Přístupem, který jedněm přijde vizionářský, druzí opovrhují.

Jak by však řekla Alenka: “Možná je Daniel Weaver blázen, vyšinutý podivín. Ale řeknu vám tajemství. To ti nejlepší jsou!”

Příběh druhý – z univerzitní laboratoře

Mnoho z nás by se nejspíš na tomto místě spokojilo se svým úspěchem a do důchodového věku by se věnovalo “bezstarostnému” včelaření. To však nebyl přístup Daniela Weavera. Dan si byl vědom toho, že svá včelstva vyselektoval na základě fenotypu (pozorovatelných vlastností). O genetickém pozadí varroatolerance se však v té době nevědělo mnoho. Zajímalo ho, zda existují také genetické znaky, podle kterých je možno varroatolerantní včelstva odlišit od těch sensitivních.

Křížením plemen k větší genetické pestrosti

Na včelnici by se výsledků nedopátral, a tak své síly spojil s univerzitním výzkumem. U více než stovky včelstev z Texasu se postupně pomocí DNA čipů podařilo zanalyzovat 1410 tzv. snipů (SNP’s, jednonukleotidových polymorfismů). Snipy jsou jednobodové mutace či překlepy v DNA, které povětšinou nikterak neovlivňují životaschopnost jedince. V různých populacích se však vyskytují v různých frekvencích a jsou dostatečně variabilní, takže slouží jako vhodné genetické markery např. v populačních studiích.

Po vyhodnocení výsledků se ukázala zajímavá věc: Totiž že včely Weaverových mají k čisté rase daleko. Je tomu přesně naopak. Včelstva nesou geny nejpůvodnějšího plemene včely medonosné tmavé (Apis mellifera mellifera), kavkazského plemene (A. m. caucasica), které z Kavkazu dovezl Danielův dědeček, vlašského plemene (A. m. ligustica) a kraňského plemene (A. m. carnica), která do chovu zařadil Danielův otec, a konečně i včely medonosné středoafrické (A. m. scutellata), která do oblasti přicestovala při afrikanizaci. Jsou tedy dokonalou směsicí minimálně pěti plemen.

Existují geny pro varroatoleranci?

Kromě tohoto zjištění se podařilo identifikovat 6 jednonukleotidových polymorfismů, které jsou úzce spjaty s varroatolerancí. Jednoduše řečeno, pokud včely ve včelstvu tyto znaky mají (vyskytují se i v běžných populacích), budou s větší pravděpodobností odolnější. Neznamená to však, že by vytipované SNP’s varroatoleranci přímo způsobovaly. Nejspíš však stojí v blízkosti genů, které o míře odolnosti rozhodují.

Při hlubším výzkumu genové exprese vyšlo najevo, že u odolných včelstev v případě asi 150 genů probíhá transkripce jinak než u včelstev citlivých. Tolerantní včely jsou charakteristické rozdílnou expresí genů pro vývoj nervového systému, pro citlivost nervové soustavy a genů pro čich. Změny v čichových schopnostech a citlivosti k podnětům mohou svým způsobem přispět ke zvýšené odolnosti vůči kleštíkovi – například lepším groomingem či hygienickým chováním. Změnu v expresi genů pak spouští i samotná přítomnost kleštíka. To se týká třeba genů pro zárodečný vývoj, buněčný metabolismus a imunitu.

Varroa s viry ruku v ruce

Další zajímavé výsledky přinesl výzkum virů. Ukázalo se totiž, že intenzita napadení viry přímo koreluje s varroatolerancí. Včely, které se vyvíjely v přítomnosti kleštíka a pocházely z citlivé populace, byly viry promořené. Texaským odolným včelám naopak titr virů nestoupal ani v případě, že byla kukla napadená roztočem. Společně s varroatolerancí tedy včely získávají také odolnost vůči virům. Tento efekt se navíc neprojevil jen u viru deformovaných křídel (DWV), ale také u viru černání matečníků (BQCV) a kašmírského viru (KBV).

Daniel Weaver tvrdí, že jeho včely jsou obecně velmi odolné. Netrpí prý hnilobou plodu ani zvápenatěním. S úsměvem říká, že Varroa destructor už ho ze sna nebudí. Novou noční můrou a další výzvou je však lesknáček úlový (Aethina tumida). Život je prostě nekončící boj a vydrží jen ti nejhouževnatější. Daniel tvrdí, že má tu čest a štěstí stát na ramenou velikánů, jakými byli Darwin, Huxley nebo Mendel. Přejme mu, ať ho na jeho cestách podrží.

Za připomínky k textu děkuji Květoslavu Čermákovi.

Foto: D. Beran alias Sojka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *