Konference v Brně: Co jsme ještě slyšeli?

II. díl reportáže z V. odborné včelařské konference pořádané MSVV pod názvem Varroatolerance a vitalita včel 27. a 28. října 2018 v Brně a v Plzni

V I. díle série reportáží z této konference jsme přinesli příběh vzácného hosta z Texasu Daniela Weavera. Nyní přinášíme reporty z několika dalších přednášek, které zazněly v sobotu 27. října v Brně. Reportáže přinášíme na pokračování, abychom se mohli jednotlivým tematickým okruhům věnovat podrobněji. Výjimečná událost, kterou konference byla, za to jistě stojí.

Od Arnot Forest po Gotland

Květoslav  Čermák přednášel na téma Příklad vývinu varroatolerance včel v rezervaci Arnot Forest, NY, USA.

Thomas D. Seeley, biolog a apidolog z Cornell University v Ithace ve státě New York, je našim včelařům dobře známý ze skvělých publikací, článků i reportů. Často přednáší v Evropě, proto jej již řada našich kolegů mohla slyšet i naživo a podat zprávy.

Jeho dlouholeté sledování života volně žijících včelstev a pokusy s nimi v rezervaci Arnot Forest jsou dnes již legendární a popsané v dostupné odborné literatuře, stejně jako jeho výzkumy vztahující se k varroatoleranci. Je tedy naprosto logické, že na úvod konference o varroatoleranci zaznělo jeho jméno a informace o tom, co a jak dělal a co dokázal.

Květoslav Čermák rekapituloval jeho výzkum realizovaný od r. 2001 do r. 2011. Seeley si všiml, že volně žijící včelstva si i za stávajících rozličných tlaků přirozeně vytvořila odolnost vůči kleštíkovi. Zajímalo ho pozadí vzniku resistence a podmínky, které k tomu vedly. Seeley se svým týmem analyzoval u resistentních včelstev mitochondriální DNA. Ukázalo se, že přeživší včely pocházejí pouze ze čtyř mateřských linií. Při takto tvrdé selekci, kdy populace projde tzv. “hrdlem láhve” (bottleneck), zpravidla dochází k velké ztrátě genetické diversity. Včely však touto ztrátou příliš neutrpěly. Jak je to možné?

Prvním důvodem je polyandrie, kdy se matka páří s více trubci (většinou se uvádí 10-15 trubců, ale některé novější výzkumy naznačují, že je tento údaj podhodnocený) a její potomstvo je ve výsledku geneticky pestré. Druhým důvodem je vysoká míra rekombinací (“prohazování” částí chromozómů při meióze), která rovněž diversitu zvyšuje.

Thomas Seeley zkoumal i modely různých rozmístění včelstev v krajině. Zjistil, že včelstva lépe odolávají, když jsou v krajině rozmístěna v přirozených vzdálenostech. Je tomu tak zejména kvůli ochraně před šířením parazitů, což je klasický problém našeho včelnicového modelu chovu. Taková volně žijící včelstva vykazují také nižší úspěšnost reprodukce roztoče Varroa, obývají menší dutiny, než jsou naše prostorné úly, a tvoří menší společenství. Ukazuje se také, že mají jiný poměr dělničího a trubčího plodu.

K. Čermák doplnil v této souvislosti také švédskou zkušenost z pokusů na ostrově Gotland, kde byla dovezená včelstva vystavena tzv. Bond testu (byla ponechána zcela bez ošetření). Některá přežila, ale v takovém stavu, jenž vyvolal diskusi o jejich následné využitelnosti pro praktický chov.  Výsledky však svým způsobem odpovídaly tomu, co zjistil T. Seeley. Nyní se diskutuje především o tom, jak získat odolná včelstva, která by byla zároveň ekonomicky využitelná.

K. Čermák konstatoval, že ošetřováním (zejména za pomoci syntetických akaricidů) de facto maříme různé modely přírodní selekce. Situaci zhoršujeme i přemísťováním včelstev na velké vzdálenosti, kdy kromě genů přemísťujeme také rozličné patogeny. Vyrábíme tak jakýsi genetický guláš, který včelám věru nepomáhá při vzniku přirozené odolnosti v prostředí, kde žijí.

Zajímavá byla diskuse k tomuto tématu: týkala se například otázek, zda představené výsledky jsou způsobeny chováním včel, nebo spíše samotnou genetikou? Zda je u nás dostatečná genetická variabilita, aby byla možná skutečná selekce. Jak do toho všeho více začlenit faktor polyandrie? Jak do toho všeho může vstoupit faktor kontroly páření, inseminace? Zda je prospěšné propagovat stále chov silných včelstev, když se ukazuje, že volně žijící včelstva v tomto modelu nežijí?

Některé užitečné odkazy:

https://www.apidologie.org/articles/apido/abs/2007/01/m6063/m6063.html
https://hal.archives-ouvertes.fr/hal-00892236/document
https://link.springer.com/article/10.1007/s13592-015-0355-0
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0150362
https://www.wur.nl/en/newsarticle/Natural-selection-for-varroa-resistant-honeybee-colonies.htm

Sociální imunita – síla i slabina včelích společenství

Jediná žena mezi přednášejícími, Štěpánka Dlouhá, pohovořila o výhodách i strastech, které včelám přináší sociální imunita. Hlavním poselstvím její přednášky bylo upozornit na to, že včely si během dlouhé evoluční doby vytvořily kolektivní obranné mechanismy, které jsou nedílnou součástí imunity včelstva a se kterými včely jaksi “počítají”.

Včelaři těmto mechanismům někdy brání, třeba aby si usnadnili práci nebo aby zvýšili produkci, aniž by si uvědomovali, že tím včely zbytečně zatěžují. Tmelení propolisem, přirozené rojení, udržování vysoké genetické diverzity v populaci, větší vzdálenost mezi včelstvy…to vše pomáhá včelám v boji s parazity a patogeny. Chov blízce příbuzných matek, přemíra inseminace, velký počet včelstev na jednom stanovišti, umístění úlů v řadách, chov “nesmrtelných” včelstev, selekce na slabé tmelení, přehnaný odběr propolisu… to vše působí protichůdně a zvyšuje tak pravděpodobnost úhynu.

Včely, spoléhající se na sociální imunitu, šetří tím, že neinvestují tolik do vlastní individuální imunity. Také počet enzymů pro odbourávání xenobiotik mají v porovnání s jiným hmyzem nižší. Na dnešní dobu plnou pesticidů tak nejsou evolucí zrovna ideálně vybaveny. Překvapivě ale k jednotlivým toxinům nebývají citlivější, než jiní hmyzí zástupci, jak se mylně vžilo. Problémy jim ovšem mohou činit synergie, tzn. společné působení více látek, kdy první látka zvyšuje toxicitu té druhé. Problémem jsou také xenobiotika působící chronické otravy neboť ty nejsme schopni, podobně jako synergie, při testech bezpečnosti přípravků na ochranu rostlin (POR) dost dobře odhalit.

Přednáška byla pro ilustraci doplněna několika grafy vývoje spotřeby POR v ČR za posledních dvacet let. Za posledních několik let se sice podařilo spotřebu POR o něco málo snížit, na hektar orné půdy však stále dopadá více jak jedenapůlnásobek toho, co před dvaceti lety. Přesto přese všechno největší množství jedů vpravují do úlů sami včelaři.

Pokud chceme zvrátit nepříznivý vývoj, nezbyde nám než začít hned za vlastním prahem – na našich včelnicích.

Chemické látky: Mají vliv na vitalitu včelstva?

O tomto tématu přednášel náš slovenský kolega Martin Staroň (Postupy zisťovania vplyvov toxicity chemických látok na vitalitu včelstva). Představil výsledky výzkumu, na němž spolupracuje i jeho kolega Rastislav Sabo. Z názvu přednášky je patrné, že se zaměřil spíše na metodickou stránku testování.

Je třeba najít odpovídající metodiky, ty pak po diskusi validovat a standardizovat a nastavit pravidla pro jejich mezinárodní zakotvení. Výzkum probíhá, jeho výstupy budou publikované v hodnocených studiích a podrobeny diskusi, na jejím základě by se pak měla tvořit metodika pro registraci přípravků na ochranu rostlin (POR).

Zaměřil se na právě probíhající testy: probíhají jednak v laboratořích, jsou ale i testy polo-polní a polní. Sledují se jak včely, tak plod. Sleduje se kontaktní i orální toxicita, a to jak chronická, tak i akutní.

Představil pak několik konkrétních postupů, jak se to dělá: například u probíhajících laboratorních testů orální toxicity na včelích larvách při jednorázové expozici, kdy se látka aplikuje čtyři dny po přelarvení, sedmý den se vyhodnocuje její toxicita. Takto je sledována akutní fáze otravy, nelze mluvit o chronickém působení.

Polopolní testy probíhají v otevřených sklenících (“tunelech”). Spočívají v tom, že se včelstvo v mini úle přistaví k pastvě ošetřené testovaným přípravkem, u něhož je přesně stanovená dávka na určenou plochu. Zkoumá se akutní i chronické působení.

U polních pokusů se velmi diskutuje o délce expozice, zatím je to 28 dní, ale předmětem debaty je nyní i návrh na i 42 dní, aby se zachytily dvě periody plodu.

Diskutuje se též o tom, jak je často velmi těžké vše z pochopitelných důvodů standardizovat. Debata se ale vede i o zcela konkrétních tématech, například o tom, jak dlouhá má být expozice v klíckových pokusech.

Z toho je zřejmé, že metodiky se vyvíjejí a jejich tvorba  i relevance je stále podrobená debatě. Tohle vše běží jaksi pod hladinou, takže mnozí chovatelé včel jsou skeptičtí a tvrdí, že se vlastně nic neděje a nedělá. Není tomu tak… Právě Martin Staroň představil problém z té strany “pod hladinou” a ukázal, jak je vše komplikované.

Omnia tempus habent – vše potřebuje svůj čas (Kazatel 3.1) … Rychlá řešení v této věci prostě tak nějak nejdou vymyslet a zbožná přání řešeními většinou nejsou. I proto také představil řadu námitek vůči v současnosti platným metodikám (např. OECD 237).

Velmi zajímavé byly zejména detaily metodiky, která se používá u laboratorních testů, u nichž bylo třeba vyřešit řadu detailů, aby výsledky byly relevantní (například podmínky inkubace larev, teplota, vlhkost či standardizace kvality mateří kašičky, navíc nezatížené pesticidy).

Zkoumají se také velmi subtilní témata, například jaké jsou subletální vlivy glyfosátu na bakteriální spektrum mikrobioty ve střevě včely. A také vliv jednotlivých léčebných přípravků na včely, zkoumal se i vliv kyseliny šťavelové na otevřený včelí plod (kde se ukazuje řada problémů stran orální i kontaktní toxicity). Tématem k diskusi jsou také nesprávné či vícenásobné aplikace, které mohou včely poškodit.

Cílem je, aby vliv POR na včelstvo jako celek nebyl vyšší než 7 % (ovšem za předpokladu, že se dojde k obecně platné definici včelstva, což je ale zase trochu jiný příběh).

Dalším problémem je zkoumání synergie mezi vlivem chemických látek a imunitou či vitalitou včelstva. Prováděly se například testy s thiaclopridem a clothianidem. Sleduje se proces hojení ran na těle včely. Diskutuje se o tom, jak dostat do metodik testů i testy na chronické vlivy toxicity. Je tedy poutníkům připraveným na dlouhé cesty otevřena těchto cest řada …

Odkazy:

SABO, R. „Limits“ of OECD 237 (2013) protocol = „Limity“ protokolu OECD (2013) / R. Sabo, Martin Staroň, L. Sabová, J. Legáth, A. Sobeková, P. Javorský. In: Zdravie zvierat, kvalita potravín a krmív – 2017: Zborník vedeckých príspevkov, CD. – Košice : Univerzita veterinárskeho lekárstva a farmácie v Košiciach, 2017. – ISBN 978-80-8077-559-9. – S. 116-120.

(http://www.cvzv.sk/pdf/Publikacna_cinnos_NPPC_VUZV_Nitra_2017.pdf)

Warré, přirozené dílo a včelaření ve Warré s přirozeným dílem

Jaroslav Bajko v přednášce nazvané Poznatky ze včelaření v úlech Warré představil nejen systém včelaření ve Warré úlech, ale také své zkušenosti z australského provozu, který v tomto systému profesionálně funguje.

Warrého „ruche populaire“ (vlastně úl pro každého) vychází de facto z principu dutin a košnic, snaží se nabídnout metodu chovu, jež by byla co nejblíže k volnému životu a přirozenému prostředí včelstev. Navíc tak, aby ošetřování včelstev nebylo složité. Naopak: aby bylo co nejjednodušší.

Úl je vlastně připodobněn k dutině stromu, kde mají včely víceméně naprostou volnost bytí a tvoření. V principu je tedy logicky podle stromu systém vysoký a zároveň úzký. Horní část je osazená stříškou, takzvaný polštář napodobuje vršek přirozené dutiny a zajišťuje odvod par i tepelnou izolaci.

Vlastně toto vše je inspirováno pozorováním včelstev v zimě, souvisí s tím i rozměry nástavku (30x30x21 cm). A protože žijeme v době plné nápadů, pochopitelně existuje v současné době řada modifikací vycházejících z daného principu.

Jak se v tom chovají včely?

I to J. Bajko ve stručnosti ukázal. Vzhledem k jinému systému je i vedení včelstva jiné, vychází se spíš z osazení rojem, tedy je třeba zvládat i práce souvisící s přirozeným rojením.

V principu si včelstvo svůj vývoj a umístění a strukturu díla určuje samo, můžeme mu pomáhat třeba i polorámky, ale jeho věcí je, jak si zařídí rozmístění plodu, zásob, dělničiny, trubčiny.

Práce se včelstvy kopíruje přirozený vývoj včelstva (např. přidává se odspodu, což respektuje přirozenou dynamiku včelstva). Při využití polorámků většinou nedochází k propojení díla mezi nástavky a je možné provést kontrolu včelstva pohledem na plásty zespodu (jako v košnici).

Med se odebírá shora po celých nástavcích (celkem po 12 kg) díky jejich kompaktnímu tvaru a menšímu objemu. Systém zaručuje dobrý proces obnovy díla v rámci celoročního vývojového cyklu.

Med se samozřejmě pak získává jinak než v běžných chovatelských modelech, výnos hodně závisí na snůškových podmínkách dané lokality a na aktuálních podmínkách dané sezony, zpravidla bývá menší než v klasických modelech. Medný výnos ale není to hlavní, proč se zastánci tohoto modelu chovu pro něj rozhodli.

Jde o nesmírně zajímavou možnost studia života včelstva v modelu velmi blízkém přirozeným podmínkám. Ostatně: proč by jinak včelař, jehož to živí a u něhož J. Bajko v Austrálii dlouhou dobu pobýval a pracoval, postavil svůj provoz na tomto systému? Pravým důvodem, proč Tim Malfroy s tímto systémem v roce 2002 začal, byla snaha o řešení invaze lesknáčka úlového do Austrálie. Model včelaření ve Warré umožňuje včelstvům adaptovat se na měnící se podmínky podpořením jejich vlastní vitality.

Bajkova přednáška m.j. naznačila, že ve Warré úlech lze včely chovat i v našich podmínkách. To je téma k řadě dalších (a jistě velmi zajímavých) debat. A to i při všem respektu k námitkám v tom smyslu, že tam jsou jiné snůškové podmínky a jiná nákazová situace. 

Jde o jednu z metod přirozeného chovu, tudíž téma přednášky velmi dobře zapadlo do celkového kontextu a schématu konference.

A když jsme u toho schématu: ke konferenci byl velmi zajímavý a cenný doprovodný program: jednak návštěva Mendelova muzea se speciálními bonusy (MSVV je partnerem Mendelova muzea a úzce s ním spolupracuje), jednak prohlídka Mendelova včelína, magického to místa, o které se už mnoho let nezištně stará pan docent Vladimír Ptáček. Což vidno i na titulní fotografii z archivu MSVV.

Velký dík patří také Zdeňku Klímovi, který celou konferenci moderoval. A poklona kolegovi Eriku Tihelkovi, jenž se skvěle zhostil věru nelehkého úkolu tlumočit přednášky zahraničních hostů.

4 komentáře

  1. Pavel Holub Reagovat

    Skvělý článek Štěpánky Dlouhé v MV 5/2018 „Darwinova černá skříňka a varroatolerantní včely“ vše výše vyřčené shrnuje a uzavírá s tím, že přírodní výběr je natolik komplikovaný, že cest k varroatoleranci je více. Nikdy nevíme, která z cest v daném prostředí a s přítomným genetickým mixem se uplatní.
    Bylo by jistě velmi zajímavé postavit v podobných podmínkách ale mimo dolet vedle stávajícího letitého šlechtitelského chovu na varroatoleranci založeném na inseminaci včelnici, kde naopak bude tento proces probíhat samovolně a pouze s tou urychlovací pomocí, že budou odstraňovány mínus varianty. Tedy bez evidence, bez původu, bez inseminace. Zajímalo by mne, kdo po deseti letech bude dále.

    • Ivan Černý Reagovat

      Viz Norman Carreck na Collosu v Olomouci: Na univerzitě v Sussexu (GB) šlechtili s použitím nejlepších metod a nelitovali spousty práce. Měli úspěch, včelstva byla v pohodě. Vedle nich je komerční včelař, který dvacet let nedělá nic jiného, než že mění matku u toho, co se mu od oka nepozdává. Potom přišel úhynový rok. Na univerzitě přišli o 90 % (číslo z hlavy, nepamatuji úplně přesně) a vedlejší včelař přišel o 50 %.

  2. Pavel Holub Reagovat

    Jsem technik a projektant a udivuje mne ten svět biologů, že nejsou schopni analyzovat problém z nadhledu a bilancovat. Oni se zaměřují na nějaký dílčí problém, a ten řeší horem dolem a komplexní souvislosti jim unikají.
    Varroóza má dvě fáze. Dokud tento postulát nepřijmou jako fakt, nepohnou se dál.
    Tvůrci varroatolerance se upnuli na studium vývoje roztoče a obranných mechanizmů včely v jednom včelstvu, bez vlivu okolí. Mnozí dosáhli výsledků. Někteří pokročili o krůček dál a totéž dokázali se skupinou rovnocených včestev. Nikdo to nevyzkoušel mezi brojlery v převčeleném Česku.
    Když nastane situace kolapsů, ta druhá fáze, tak pro záchranu včelstva začnou hrát roli úplně jiné mechanizmy.
    K čemu je mi to, že mám včelstvo, ve kterém se za tři roky populace roztočů dostane na úroveň pouhých 500 živých roztočů, když je mi pak schopno do týdne stejný počet roztočů přinést a s tím nadílku palety patogenů.To právě pozoruji a pečlivě monitoruji. Od 1. září do konce října je průměrný denní růst populace 9 až 10%. To je 5x více, než je biologická přirozenost vývoje populace roztoče ve včelstvu. Tento nárůst není náhodný, jen u některých včelstev, tento nárůst ve dvou vlnách perfektně koresponduje ve všech 25ti monitorovaných včelstvech. Nastal ten ideální testovací rok. Je to hodně napínavé a jsem moc zvědavý, jaký bude při jarním nástupu součet živých.
    V okolí Budějovic už sčítají ztráty celých včelnic. Tady u mne zatím všichni mlčí.

    • VaT Reagovat

      Když už jsme tedy u těch profesí… Z hlediska teorie systémů jde o dva různé přístupy: řízení a regulaci. U řízení se nějaké požadované kvality dosahuje akčním zásahem na základě okolních podmínek. U regulace se požadované kvality dosahuje akčním zásahem založeným pouze na odchylce požadované a skutečné kvality. V praxi se řízení uplatní jenom málo, protože systémů s úzkým okruhem okolních podmínek aby pohledal. Ono samozřejmě to není tak jednoduché, protože regulační konstanty se nastavují na základě vlastností systému i okolních podmínek… Když to přiohnu na včelařskou praxi tak řízení znamená že vybírám k dalšímu chovu včely podle nějakých dílčích kvalit s tím že doufám že na konci mě čeká ona kvalita – prosperující a zdravé včelstvo. Regulace pak znamená že vstupní dispozice včelstva nebudu řešit a za nějaký čas vyberu k dalšímu chovu ta zdravá a prosperující. Osobně mi dává smysl ta druhá varianta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *