Aurelius Ambrosius, jak jej možná neznáte

 

Svatý, svatý Ambroži, nehoň metlu po koži

Když byl Ambrož, syn římského prefekta Ambrože, uložen v síni prétorského paláce do kolébky a spal, přiletěl znenadání roj včel a usadil se na jeho tváři a ústech, jako by včely vstupovaly do svého úlu a zase z něho vylétaly. Když pak odlétly, vznesly se tak vysoko do vzduchu, že je lidskýma očima nebylo vidět. Otec tím byl zmaten a řekl: „Jestliže bude toto děťátko žít, bude z něho něco velikého.“ Když pak Ambrož vyrostl a viděl, jak jeho matka a sestra, svatá panna, líbají kněžím ruce, sám žertem nastavoval sestře pravou ruku a prohlašoval, že by ji měla ze stejného důvodu líbat i jemu. Ona ho však odmítala, že je mladý a že neví, co říká. (s. 136)

 

Legenda zvaná Zlatá poprvé

Takto začíná kapitola o sv. Ambrožovi, pozdějším biskupu milánském, ve slavné středověké encyklopedii Jacoba de Voragine Legenda aurea (Zlatá legenda)

A odtud se traduje, že sv. Ambrož je patronem včel a včelařů. Bývá zobrazován s mitrou, biskupskou berlou a s košnicí, atributem je také dítě v kolébce. Prostě takový milý včelí kamarád, strýček, přítel, dlouholetý vousatý včelař. To ale zdaleka není jeho obraz. Ambrož byl velmi výraznou, zajímavou a místy i rozporuplnou osobností. Výjimečný typ pozdně antického intelektuála.

Podívejme se trochu blíže na to, jakým byl. 7. prosince se se totiž v liturgickém kalendáři slaví jeho svátek. Patří ke skupině světců a církevních otců, kteří jsou stále stejně silně a věrně uctíváni přes mnoho uplynulých staletí. Nejen ve sféře působení katolické církve. Uctívají jej také pravoslavní křesťané různých denominací, ale také nekatolické komunity.

Včelaři, jak již řečeno, si jej připomínají jako patrona svého milovaného oboru a včel. Malují ho, sochají s vousy i bez, leč rozhodně vždy s úlem, putují s jeho jménem na rtech slavně i slavnostně krajinou. V tento den na něj věru nezapomínají. Vzpomeňme i my.

 

Kým byl?

Kdo byl vlastně Aurelius Ambrosius, tedy sv. Ambrož? Zkusme si jej přiblížit stručně nejen jako onoho patrona včelařství. K tomu se musíme vrátit hodně do minulosti. Do dob, kdy se pomalu hroutila identita starého antického světa, kdy se rodila pozdější tvář křesťanství, kdy se pomalu každý spořil s každým o moc, území, o myšlenky, ortodoxii, dogmatiku výklady pricipů a pojmů. Do toho ještě stálé střety s původním antickým (pohanským) viděním světa. A navíc barbaři ze severu a vlastně odevšad. Doba plná zvratů a emocí. Ale také výrazných osobností. A takovou byl např. Aurelius Augustinus – sv. Augustin, Ambrožův žák. Augustin spolu s Ambrožem prožili velmi zajímavý příběh a stali se těmi, kteří se nazývají patres – církevní otcové. Spolu se sv. Jeronýmem a sv. Řehořem mají oba titul “učitel církve” (doctor ecclesiasticus).

 

Soudce a úředník

Narodil se někdy kolem r. 340 po Kristu snad v Trevíru a zemřel v Miláně 4. dubna r. 397. Protože se narodil v rodině vysokého úředníka, byla mu určena také úřednická kariéra. Stal se jím po studiích práva v Římě. A nevedl si špatně. Jenomže slibně se rozjíždějící úřednická kariéra se pak náhle a nepředvídaně zvrtla.

V tuhém sporu, vzniklém při volbě nového milánského biskupa mezi katolíky a ariány, udělal dobrý skutek, za nějž byl neprodleně po zásluze „potrestán“. Tak dlouho totiž smiřoval rozvaděné strany, až byl tím biskupem zvolen sám, ač ještě vlastně ani nebyl pokřtěn … Dělal sice, co mohl, aby se tomuto poslání vyhnul, leč marná to byla snaha.

 

Legenda zvaná Zlatá podruhé

Zlatá legenda to popisuje takto:

Když přišel do Milána, právě tam neměli biskupa a lid se shromáždil, aby si opatřil nového. Protože vznikl spor mezi katolíky a ariány o to, koho zvolit, pospíšil tam Ambrož, aby onen spor uklidnil, a hned po jeho příchodu zazněl dětský hlas prohlašující Ambrože za biskupa.

Když se to Ambrož dozvěděl, chtěl je hrůzou odvrátit od sebe, proto vyšel z kostela, zasedl na soudcovský stolec a proti svému zvyku dal některé obžalované mučit. Když to činil, lid volal: „Tvůj hřích na naše hlavy!“ Zmaten se vrátil domů a chtěl se věnovat filosofii. Zavolali ho zpět, aby to nedělal. Pozval k sobě nevěstky tak, aby o tom všichni věděli, aby tou podívanou přiměl lid ke zrušení volby. Když však ani tak neuspěl ale viděl, že lid stále přivolává jeho hřích na svou hlavu, rozhodl se, že uprostřed noci uteče. Myslel si, že jde do Ticina, avšak ráno ho nalezli u milánské brány, která se nazývala Římská. Lid ho pak střežil.

Nejmilostivějšímu císaři Valentinianovi bylo posláno hlášení a on přijal s velkou radostí zprávu o tom, že jím poslaní soudcové jsou povoláváni ke kněžskému úřadu. Řádný vládce se totiž radoval, že se u něho splnilo jeho slovo, neboť když mu dával příkaz k cestě, řekl mu: „Jdi a jednej ne jako soudce, ale jako episcopus,“ což znamená jednak dohližitel, jednak biskup.

Ještě než přišli poslové od císaře zpátky, znova se ukryl, ale oni ho nalezli, a protože byl dosud katechumen, byl pokřtěn a osmého dne vyzdvižen na biskupský stolec. Když pak po čtyřech letech přišel do Říma, a jeho sestra, svatá panna, mu líbala ruku, řekl jí se smíchem: „Vidíš, jak jsem ti řekl, líbáš ruku kněze. (s. 136-137)

 

Dobrý pastýř

Do nové role se ale rychle vpravil a zanedlouho se stal vůdčí osobností západního křesťanství. S plnou vervou se pustil do půtek a disputací (tu si musíme uvědomit, že tehdejší křesťanství byl jeden velký tavicí tyglík různých proudů a směrů a že trvalo desítky let, než se situace aspoň trochu stabilizovala). Nebál se jít do sporu i se samotnými císaři a tvrdě, často až téměř fanaticky bojoval za ten model víry, jemuž věřil a jejž pokládal za správný. Vše postavené na principu pokory, laskavosti a chudoby.

A protože byl i velkým myslitelem, teologem i obratným polemikem a excelentním spisovatelem, brzy si získal značný respekt i mezi opozicí. Jeho kázání byla pověstná, vztahuje se k nim epitheton mellifluus – medotekoucí, podobně jako o pár století později se totéž říkalo o kázáních sv. Bernarda z Clairvaux (i ten měl ostatně jako jeden z atributů včelí úl). Oba používali tehdy velmi rozšířené přirovnání církve ke včelímu úlu a Krista ke včelímu králi (ano, v antické latině byla včelí královna mužského rodu – rex apium). Jak pravil Ambrožův žák a přítel sv. Augustin: „Jako včely milují svého krále, milují spravedliví Krista“. I tyto aspekty jeho činnosti vyjadřují atributy jako kniha či pero. Najdeme u něj ale také důtky, proč, to plyne z výše citované pasáže o jeho zvolení za biskupa.

 

Ave, musica

Tohle vše se většinou říká a píše každý rok. My bychom ale chtěli připomenout další (a nepříliš známý) obor jeho činnosti. Je jím církevní hudba. Byl jejím průkopníkem a stál u zrodů tzv. Ambrosiánského ritu, jehož součástí byly i chorální zpěvy. Pokusil se aplikovat základní prvky pozdně antické hudby v novém systému rodící se křestanské liturgije a propojit je s liturgickými texty. Sv. Ambrož bývá dokonce považován za autora přeslavného hymnu Te Deum laudamus (Tebe, Bože, chválíme )

Kdo zná pozdější gregoriánský chorál (nazvaný podle papeže Řehoře I. Velikého z přelomu 6. a 7. stol), bude jistě překvapen řadou odlišností, které plynou ze v té době ještě velmi těsného vzájemného olivňování západního a východního křesťanství. Proto v ambrosiánských zpěvech slyšíme řadu prvků známých z byzantských nebo arménských zpěvů, včetně t. zv. mikrointervalů.

Ambrosiánský ritus se později stal předmětem vleklých sporů po celý středověk a byl vytlačen pozdějšími reformami. Ambrosiánské zpěvy ale přežily. Věnuje se jim i nyní řada renomovaných souborů. Jedním z nich je slavný soubor Ensemble Organum, jehož zakladatelem a vedoucím je Marcel Pérès. Nabízím pár ukázek, nejsou sice o sv. Ambroži, ale to pro ilustraci tohoto stylu a typu chorální hudby vůbec nevadí.

Kromě společných interpretů mají první dvě ukázky také společný pramen. Je jím slavný rukopis z 1. poloviny 12. stol. zvaný Codex Calixtinus.

První ukázkou je poutnický a spíše galicijský svatojakubský zpěv Dum Pater familias : 

Dum pater familias/, rex universorum, donaret provincias,/ jus apostolorum,/ Iacobus Yspanias/  lux illustrat morum. …

Když Otec Nejvyšší/ a král všehomíra/ provincie rozděloval, jako úkol pro apoštoly,/ Jakub Hispanii osvítil/  jako světlo ctností. …

Druhou ukázkou  je resposorium ze mše ke sv. Jakubu Dum esset Salvator in monte  – Když dlel Spasitel na hoře  (Marek 3,17) Varianta

Třetí ukázka je z nešpor velikonoční neděle: Alleluia s verši (většinou žalmovými), které se k melismaticky zpívanému alleluia připojovaly: Dominus regnavit, decorem induit (Hospodin kraluje, do slávy se oděl – žalm 92,1);  Parata est sedes tua ex tunc, a saeculo tu es  (Kralická Bible: Utvrzenť jest tvůj trůn přede všemi časy, od věčnosti ty jsi – žalm 92,2)Elevaverunt flumina, Domine, elevaverunt vocem suam  (Pozdvihly řeky, Hospodine, pozdvihly hlas svůj – žalm 92,3). Pozn.: v českém ekumenicém překladu i v Kralické Bibli jde o žalm 93.

Vzpomeňme tedy s touto překrásnou musikou na dávného rytíře slova i víry a našeho patrona.

 

K obrázkům:

Titulní je pozdně antická mozaika zchrámu sv. Ambrože v Miláně, spekuluje se o tom, zda odráží skutečnou světcovu podobu.

První obrázek v textu ukazuje plastiku sv. Ambrože v arboretu v Nasavrkách. Nechal se s ní vyfotit ten, jenž její vytvoření sponzoroval, Ing. Karel Sejk z Dobřichovic.

Druhý je plastika sv. Ambrože, jež byla vystavena na letošní výstavě Země živitelka v Č. Budějovicích.

Třetí obrázek pochází z capella Palatina z Palerma na Sicilii a je z r. cca 1140.

Čtvrtý je obraz sv. Ambrože od Francisca de Zurbarán z 2. poloviny 20. let 17. stol.

 

Užitečná literatura:

Jakub de Voragine, Legenda aurea. Z latinského originálu přeložili V. Bahník, A. Vidmanová, I. Zachová. Praha 1998.

Attwater, Donald, Slovník svatých, Vimperk (nakl. Papyrus) 1993.

Šedinová, Hana, Royt, Jan, Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha 1998.

Vondruška, Isidor, Životopisy svatých v pořadí dějin crkevních, s. 316-321.(Digitalizovaná verze

Catholic Encyclopedia 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *