Pouť olomoucká III: OVS 2018/2019 – II

Chytit vítr? Jak?

Tak zase Olomouc. 18. listopadu 2018, samozřejmě na první ranní vlak směr Praha a pak směr Haná. Olomoucká včelařská setkávání totiž nabízela ve svém druhém pokračování přednášku MVDr. Zdeňka Klímy z názvem Chemickou válku s roztočem začínáme prohrávat … a co dál? No – nejeďte tam … Ano, report poněkud se zpožděním, pardon …

 

Varroatolerance – společný jmenovatel

Celý loňský podzim měl jednoho cenného společného jmenovatele skrytého pod široký pojem varroatolerance. Souvislosti, možnosti, hledání cest. Hlavně však: jak u nás, protože naši hosté z jiných zemí, kteří k nám v posledních měsících přijeli přednášet, ukázali řadu cest, po kterých se vydat. Naskočily okamžitě otázky, zda to, co zafungovalo u nich, bylo by možné i u nás.

Začalo to na konferenci pořádané MSVV 27. a 28. 10. v Brně a v Plzni, pokračovalo se na tradičním semináři – workshopu českého Colossu v Olomouci 10. listopadu, kde své poznatky představili dánský apidolog Flemming Vejsnaes a jeho britský kolega Norman Carreck. Na nás, co včelaříme v tuzemsku, zbylo, jak si to přebereme a co si z toho vezmeme pro naši praxi.

A to vše shrnul Zdeněk Klíma ve své přednášce na OVS, když se z toho všeho pokusil navrhnout a nabídnout model uskutečnitelný i v tuzemsku. Nejsme Nizozemí, Švédsko či Norsko, nejsme ani Amerika. Můžeme se inspirovat, ale musíme vzít v úvahu naše specifika, místní snůškové i klimatické podmínky, náš systém včelaření, který je v řadě ohledů jiný, charakteristický spíše hobby včelařením, místy se zakonzervovanými mýty a omyly, a řadu dalších faktorů. Třeba snižující se účinnost amitrazu, což je asi poslední kapka na cestě do pekel včelařství, protože to možná byla poslední pojistka).

Zatím stojíme jaksi na startu, máme impulsy, inspirace, můžeme si navzájem říct, že to chceme. Pokud ano, je tedy řada na nás, abychom se pokusili najít model, který by měl šanci fungovat v našich dosti specifických podmínkách. Nikdo to za nás neudělá, my sami se musíme přičinit. Jasně: už slyším námitky: no jo, on ten Američan, Skandinávec, Francouz … v té své izolované a málo zavčelené krajině … Ale jak my tady v převčelařené krajině naší? Tak přesně to budiž cílem následných debat!

A měli bychom dopadnout lépe než ti, kteří spravovali české a moravské lesy a navzdory už letitým varováním odborníků (např.muže, jehož si velmi vážím, krajinného ekologa Prof. Josefa Fanty jednoho ze zakladatelů KrNaPu) nekonali, co měli konat, čehož důsledkem pro nás včelaře mimo jiné bude, že v určitých lokalitách se změní struktura a diversita snůšky. Konkrétně na desítky let zřejmě zmizí snůška z medovice ze smrků. Tyhle analogie s lesy a metodami, které Z. Klíma uvedl, mi přišly jako velice případné. Ono to vždycky nějak ještě chvíli jde a my si pořád myslíme, že na palubě se pořád ještě dá tančit, protože tančit je vždy pohodlnější než čerpat vodu z potápějící se lodi. A teplá místa a kanálky na chechtáky stále fungují, tož je třeba je bránit, třeba i modelem „po nás potopa“… A pak to přijde a vznikne problém, chaos, paňyka … A přitom informací a inspirací máme už delší dobu docela dost … Jen je chtít slyšet.

Ještě nedávno nikdo „neslyšel“ názory, že je u nás systémově něco špatně. Ale situace se mění, zdá se, že míru průšvihu si už začínají uvědomovat i ti, kteří formálně nesou odpovědnost. Pomalu ale, příliš pomalu …

 

Kdo čekal během tohoto takměř čtyřhodinového bloku nějaký přehled metod, jak bojovat s roztočem V. d., a návody, jak snadno a rychle se s tím vypořádat, moc se nedočkal. Kdo si z názvu přednášky vzal ten dovětek, tu magickou otázku, co dál?, ten zklamán nebyl.

 

Rekapitulace

Na začátku se přece jen rekapitulovala situace. Osobní pohled s tím, že před závorku bylo vytčeno jasně, že přístupů je více.

Jasně: úhyny včelstev jsou stále častější, plošné i v jednotlivých lokalitách. Často totální. A mnohdy jako přes kopírák (zásoby, zbytky plodu, pár mrtvolek na dně, ale včely nikde) …

Jasně: systém ošetřování se i přes tyto zkušenosti nemění, je považován za vyhovující a fungující. A je zaměřen především na podzimní a zimní ošetřovací kampaň.

Jasně: léčivé přípravky nám tak nějak už moc nefungují, a tak jich mnohdy používáme stále víc a častěji. Stále ještě to považujeme za řešení … A najednou je tu postupně narůstající rezistence na ně.

A jsme u té nenápadné otázky: co dál?

Z veřejných zdrojů o čerpání dotací je zjevné, jak dramaticky stoupají výdaje v čerpání dotací v kapitole Boj proti varroáze. Zejména v posledních letech.

 

Celý rok proti varroáze nebo celý rok s varroózou?

Kdysi se uváděl konflikt dvou metodických principů: Celý rok proti varroáze x Celý rok s varroózou. Působilo to jako bonmot a tuto dichotomii a zcela zásadní konceptuální odlišnost vnímala jen hrstka vypískaná většinou kamsi do menšin. Ale nyní je doba, kdy se diskuse o tom vedou víc a víc. A navíc se začínají brát vážně.

Máme řadu t. zv. účinných látek: pyrethroidy (např. tau-fluvalinát, flumethrin); máme amitraz; máme organické kyseliny (mravenčí, šťavelovou, mléčnou), počet registrovaných VLP, v nichž jsou účinnými látkami, se zvětšuje); máme éterické oleje (thymol). Přesto stále řešíme otázky výskytu rezistentních populací roztočů a otázky kontaminace včelích produktů. A nakonec také otázky pro chovatele důležité, tedy otázky i pro ně bezpečného používání toho, co má léčit včely, oněch „léčivých“ přípravků. Dosti podstatné otázky, že?

 

Tož, co nám zbývá?

Můžeme vyvinout nové akaricidy?

Můžeme efektivněji využívat t. zv. alternativní metody (organické kyseliny, éterické oleje, speciální a k tomu zaměřenou zootechniku)?

To vše je systémově vlastně podobná cesta. Cesta záplat určitých děr, které byly současným modelem chovu včel vyhloubeny. Cesta boje s následky, aniž bychom řešili příčiny. I když víme, že v principu by to včely měly dokázat samy a bez nějaké podstatné naší pomoci. Měly … Hmmm .. Nějak nezvládají … Kompromisy? 

Zdeněk Klíma je toho názoru, že budoucnost udržitelného včelaření leží jinde než v neustálém hledání cest, jak včelám přímo pomáhat. Kde? V důsledné selekci včelstev na vlastnosti souvisící s tím, co nazýváme varroatolerance. A ve vzájemné komunikaci a kooperaci včelařů, zejména na lokální úrovni. (S tím samozřejmě souvisí i něco jako péče o krajinu a pastvu, to jen tak pro doplnění, protože na toto téma moc nezbyl čas.)

 

Tohle ale vyžaduje některé zásadní premisy:

  • Musíme znát naše vlastní včelstva, jejich stav a jejich historii.
  • Musíme mít jejich vývoj pod kontrolou.
  • Je třeba zachytit ta včelstva, kde je problém.
  • Musíme přijmout vlastní odpovědnost za jejich stav a vývoj, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Tedy musíme změnit způsob, kdy vše funguje pouze tehdy, kdy je to nařízeno. A kdy spoléháme, že vše za nás někdo udělá …
  • Musíme se naučit respektovat systém doporučení, informování a samostatného rozhodování, ale na základě znalostí. Což předpokládá dobrý systém předávání informací, kvalitní včelařský informační servis.
  • Měli bychom opustit model „stále začínajících včelařů“, kteří si každé 3 roky pořídí nové oddělky … Jakkoli tohle je dobrý kšeft pro producenty oddělků.
  • Měli bychom nastavit model chovu na trvale udržitelný …

 

Jak to ale dělat?

Řešíme stále otázku, co je zásadní varovný signál. Zbytečně řešíme úhyny tak, aby byly v řádu nula procent. Přiměřené úhyny jsou součástí zdravého chovu. Jejda, co mě to najednou napadlo: Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické … vidíte, už Husák zkoušel selekci …  Pardon, já si nemohl pomoct … 😀

 

Léto, nikoliv podzim

Pokud jde o sledování stavu včelstev a jejich ošetřování, klíč k řešení problémů není na podzim či v zimě. Rozhoduje se v sezoně. V létě. Protože v té době se tvoří generace včel, které mají převést včelstvo přes zimu. A úspěšné zimování je jedním z nejdůležitějších kritérií, proto je třeba tuto generaci včel ochránit.

Když v červnu, nebo nejpozději v polovině července známe situaci (zdravotní stav) včelstva (testy jako monitoring přirozeného spadu roztoče, smyv, práškový cukr, testy napadení plodu), máme ještě šanci něco udělat. Testy nejsou technologicky náročné a metodicky složité. A když se dobře provedou, jsou celkem spolehlivé.

Samozřejmě: těch testů je (jak uvedeno) řada a my se musíme v principu orientovat jak v jejich technologickém provedení, tak v interpretaci výsledků, které dostaneme (tu je třeba poděkovat za řadu podrobných návodů i vychytávek). S tím, že dostaneme určitá data, ale také víme, že v praxi při stejných nebo podobných výsledcích reaguje každé včelstvo jinak.

 

Selektivní přístup

Víme, že každé včelstvo je jinak citlivé, odolné, víme také, že, nelze v podstatě vypouštět do světa určitá zásadní čísla, hesla, pravdy a doporučení, jak se to často objevuje ve včelařských diskusích.

Víme rovněž, že citlivost většiny včelstev se zvyšuje a že dnes už i hranice 2% napadení roztočem může být pro některé včelstvo problematická i fatální. Ale když známe historii jednotlivých včelstev, víme, v jaké fázi svého života (cyklu) jsou, můžeme se jim věnovat individuálně … Na to je potřeba mít určitou zkušenost a praxi.

Můžeme se tedy rozhodnout, co dělat, když se nám zdá, že výsledky vycházejí nedobře. Můžeme ošetřit, nebo nechat bez ošetření (zásadní volba). Můžeme provést zootechnické zásahy. Můžeme je spojit s dalším ošetřením.

 

Glosa k zootechnice

Pokud jde o tu zmiňovanou zootechniku, to je jedna z možností vycházející z premisy, že léčebné přípravky přestávají fungovat. A zkušenosti ukazují, že rozličné zootechnické metody jsou velmi účinné.

Tu máme řadu možností také. Můžeme sáhnout k razantnímu odstranění zavíčkovaného plodu (nenechat prostě vylíhnout napadený plod), můžeme využít metodu plodových varroa pastí a nachytat do nich zbyvší foretické roztoče. Můžeme včelstvo přemést na mezistěny (nebo na čisté souše), můžeme si pohrát s různými variantami klíckování matky. Pořád však nějak zasahujeme … I když nacházíme nové věci, neměníme tím stávající stav a směřování.

Naše poznání se ale rozšiřuje … Třeba dnes už víme, že u viru deformovaných křídel nemusí mít včely křídla deformovaná, když se nakazily už dospělé včely, většinou alimentární cestou (což je šíření u tohoto viru velice efektivní). Takže už neplatí, že pouze vidím-li deformovaná křídla, včelstvo má problém. Může ho mít, i když je tam nevidím. Etc. …

 

Vyšší selekční tlak?

K diskusi jsou i varianty, jak zkusit, zda při omezení terapie ustojí včelstva vyšší selekční tlak. Můžeme vyzkoušet s vědomím své odpovědnosti vůči sobě i okolí různě drsné varianty testování. I tu stále ale platí, že je třeba dobře znát stav včelstev. Můžeme se snažit vést včelstva v systému co nejbližším jejich přirozeným potřebám, přemetat na mezistěny, zimovat výhradně na medu …

Každý si může najít vlastní cestu. Musíme si vyřešit, zda postupovat víceméně globálně, preventivně, nebo se učit na rozdílech mezi jednotlivými včelstvy. Nebo jinak: o společné cestě se lze domluvit i s okolními chovateli, pokud ta možnost domluvy je.

 

Lokální strategie

A tu právě bylo podle mého poslání přednášky Z. Klímy. Je to vlastně systém už dlouho zrající a promýšlený, v náznacích různě zmiňovaný a v zahraničí často a poměrně úspěšně testovaný.

Východiska, v nichž se nabízí řada podnětů k debatě: dosavadní systém nefunguje. Stojíme před volbou, zda jít cestou neustálé terapie (léčení), nebo zvolit některou z variant selekce či šlechtění s cílem zvýšení odolnosti včel či včelstev. Zatím se spíš zdá, že šlechtíme víc roztoče než včely …

Nebo jinak a k diskusi: hubíme roztoče, ale jak s viry? Zejména za situace, kdy u nás chováme silně neodolný genetický materiál?

 

Konsekvence

Není reálné dovážet k nám nebo dovážet si odjinud odolnější materiál. Za dané situace by velmi rychle ztratil podstatné procento svých cenných vlastností. Takže to zase zůstane na nás. A pak nikoli globálně, leč v regionech. Jsou pro to inspirace v zahraničí v projektech, které mají velmi zajímavé výsledky. Velkou inspirací je např. projekt výzkumného střediska v německém Hohenheimu Arbeitsgemeinschaft Toleranzzucht (AGT, Pracovní společnost šlechtění na toleranci), který vyvinul metodiku, z níž vycházejí i snahy nastavit nějak i v tuzemsku akceptovatelný a fungující model. Předpokládá systém testačních stanic nastavený podle přísně fungujících a již docela ověřených pravidel. A k tomu model oplozovacích stanic, což je ale v naší převčelené zemi poněkud problém.

Kostra projektu je pro naše prostředí vcelku dobře akceptovatelná, jen je třeba některé detaily přizpůsobit naší situaci. A pak si to odpracovat. Sami, jak jinak?

V diskusi se pořád často tvrdí, že tohle je úkol pro vědce. Tak si prý počkejme, co nám předvedou … Nikoli. Praxe ukázala reálně fungující model založený na vzájemné kooperaci odborníků a chovatelů, na dohodě komunit včelařů. A pro naši přímou chovatelskou praxi nepotřebujeme až tak momentální výstupy z vědeckých projektů. Pro nás je v této fázi důležité hledat včely, které přežívají, které jsou schopny dobře a vícenásobně úspěšně přezimovat.

 

Neřízený výběr

Výběr takových včelstev vlastně v současnosti běží, ale je jaksi neřízený. Něco uhyne, něco přežije. Nevíme ale, proč, nevíme, zda přeživší včelstva mají šanci dál vydržet. Nikdo to moc nesleduje, nesbírají se systematicky data, nepracuje se s nimi, pokud nějaká jsou. Přitom takový výběr by měl být řízený. Vzájemná domluva na testovací praxi a jejích cílech v rámci komunit by pomohla dát tomu výběru určitý směr a řád.

 

Regionální testační a oplozovací stanice

A pak představen projekt, v němž by si včelaři vlastně vše řídili sami po vzájemné dohodě. Cílem do budoucna je tedy začít vytvářet regionální testační a oplozovací stanice. Model testačních stanic je vcelku jednoduchý, ač pracný (ale když se testační program podařilo rozběhnout např. u chovu skotu nebo prasat, proč by to nešlo také u včel?). Většinou je založený na tom, že někdo na testační stanici pracuje (jako různým způsobem odměňovaná osoba, třeba v začátcích jen z výnosu medu) a podle dané metodiky shromažďuje data. Materiál zajistí účastníci projektu, kteří dodají včelstva. Vše je samozřejmě třeba projednat se státní správou. Ta ovšem musí mít patřičné odborné znalosti a informace. Tohle potřebuje velkou trpělivost a dlouhodobý výhled.

Testační stanicí se může stát vlastně jakákoli stanice v krajině, pokud se okolní komunita, tedy ta „parta“ včelařů, kteří v dané komunitě včelaří, domluví. Zdeněk Klíma je toho názoru, že regionální testační stanice jsou možnou cestou z problémů, s nimiž se v současné době potýkáme.

 

Konflikt

Problém je, že model testačních stanic není v řadě ohledů kompatibilní s naší zavedenou oficiální metodikou. Ošetřujeme „preventivně“, selektujeme primárně na jiné vlastnosti, než jsou ty, které jsou považovány za zásadní v tomto selekčním programu, etc. 

Není to ovšem tak, jak se často o tomto programu tvrdí. Že by jej nezajímal medný výnos, mírnost, vitalita, sezení na plástu etc. Ale prioritou je v této chvíli schopnost odolávat infekčním a jiným tlakům. Schopnost přežít (možná to bude v budoucnu ta jediná vlastnost, která bude chovatele včel zajímat …).

Ví se dnes, že tuto základní vlastnost lze za určitých podmínek získat celkem rychle, ale pokud přidáme další kritéria, postup se pochopitelně zpomalí.

Přitom nejde o nějaké tvrdé Bond testy. Včelstva zařazená do projektu jsou vystavena díky menší intenzitě ošetřování většímu selekčnímu tlaku. Pokud se nějaké včelstvo dostane do krizového stavu, nenechá se uhynout, jen se z projektu vyřadí a ošetří tehdy, kdy je to ještě možné, aby nedošlo k pro ostatní včelstva rizikovému letnímu přenosu a kolapsu. Tohle je odpovědnost vedoucího testační stanice.

I tu se samozřejmě může stát, že nakonec z projektu vypadnou všechna včelstva. Zkušenosti německých kolegů to ostatně potvrzují. Některé zkušenosti mluví o min. 5 letech, než se začne objevovat zajímavý materiál.

 

Kroky

Na testační stanici se umístí (pokud možno ve stejnou dobu) včelstva vybraná k testování. Ošetří se a uvedou v podstatě na stejnou úroveň (třeba smetence s matkou). Pak se zakrmí a už se neošetřují, ale velmi důsledně sledují. Tohle je základní princip, ale už tento první krok je u nás v konfliktu s nařízeními veterinární správy. To je komplikace.

Ale: setrvačnost stávající metodiky a nemožnost ji změnit, je skutečně problém, neboť situace je tak vážná, že není čas čekat léta, než tam „kdesi“ pochopí míru průšvihu. Argumentem jsou současné masivní a periodicky se opakující plošné úhyny.

 

Počty

Je v podstatě jedno, kolik lidí se v regionu domluví, ale čím víc, tím líp. Podstatné je, že se domluví na základních pravidlech. A čím víc včelstev, tím také líp, to je podstatné. Pak jsou tu trubci. Samozřejmě ti kvalitní … Klíčový faktor … Aby se kruh uzavřel a systém začal fungovat.

 

Zimování

Sledovaným faktorem je 1. zimování takto vedených včelstev. A pak další sezona a 2. zimování. 2. zima je klíčová pro posouzení včelstva. Většina ji pravděpodobně nedá. Ale ta, co to zvládnou, se pak důsledně otestují a vyhodnotí.

Model „Darwin“ v tuzemsku za určitých podmínek možný je. Přirozený výběr funguje, ale se značnými ztrátami. Ale pro nás je asi účelnější cesta „Mendel“, postupný výběr, jakkoli je klikatější a delší a pracnější.

Průšvih je, že i tak jsou tato včelstva nucena žít v kontextu a v souvislosti s dalšími včelstvy v okolí … Holt nemáme ostrovy, jako třeba Holanďané, Švédové … Můžeme zkoušet ve vyšších nadmořských výškách, kde už taková konkurence není (ač tam to zase není tak jednoduché).

Často se používá model, kdy zdrojová lokalita pro chov trubců může být výš než samotná oplozovací stanice. Zajímavý byl i příklad samotného Mendelova včelína v Brně, jenž původně sloužil jako v podstatě oplozovací stanice pro včelaře z okolí Brna (v Brně se kdysi skoro nevčelařilo).

 

A dále

A pak předat cenné geny na co největší počet volně pářených matek. V tom je pak benefit pro ty, kteří do testování poskytnou svá včelstva. Tohle chce ale trpělivost, to není o okamžitém profitu. Účast v projektu může být známkou kvality výsledného materiálu a tento otestovaný materiál může každý chovatel využít dál. I komerčně.

Cílem je prostě později zužitkovat dobrý plemenný materiál, který se na testovací stanici osvědčil, na stanici oplozovací (ta může fungovat jen v klíčových fázích sezony). Aby se vracel účastníkům projektu dobrý genetický materiál. Může to být i na bázi spolkové.

Problém tu je nutná izolovanost stanoviště, ale při troše snahy se najít dají. Jasně: těžko se dají dělat v hustě zavčelených regionech a v oblastech, kde jsou permanentní problémy. Ale v principu se to dá v každém kraji (snad kromě Prahy). A zase: test úspěšného přežití dvou zim už o něčem svědčí.

A navíc se pro příhraniční oblasti nabízí v této věci i spolupráce se sousedními zeměmi, protože včely hranice neznají.

 

Diskuse

Diskuse během přednášky i po ní byla velmi zajímavá a užitečná. Stále zdůrazňováno, že nejlepší je vlastní zkušenost … Všem jistě vrtalo hlavou, jak tento hodně zajímavý projekt dostat na veřejnost a mezi chovatele včel v tuzemsku. A zda je to v naší poněkud věru “specifické” situaci vlastně možné. Nebo jinak: kam až musíme klesnout, aby „většině“ došel rozměr průšvihu?

Diskuse ukázala m. j. i další zajímavou věc: to, že tento typ včelařských akcí si vytvořil jaksi vlastní a zvídavé publikum … Bezva a díky za to všem, kteří se o to jakkoliv zasloužili.

Na závěr otázka: proč mi od té pro mě fakt přelomové přednášky pořád leze do hlavy dávná Mertova písnička o chytání větru? Ale ne, vlastně už vím … 😀 …

1 komentář

  1. Pavel Holub Reagovat

    Velké díky Zdeňkovi a JIrkovi. Jen více takto povzbudivých článků, které mají v sobě (Včelaři SOBĚ, „VSOBĚ“) obsah, cesty a cíle.

    „Problém tu je nutná izolovanost stanoviště, ale při troše snahy se najít dají.“

    Dívám se na to z opačného úhlu pohledu, jako kdyby tady byly podmínky „ideální“. Zjistím, že nebudou ideální právě pro ty naše současné podmínky vysokého zavčelení. Matku z takového „ideálního prostředí“ jsem testoval, dopadla katastrofálně. Nezbývá nám nic jiného, než přijmout realitu a jít do toho a využít toho. Je evidentní a přirozené, že naše cesty k těm cílům budou odlišné, stejně, jako je pestrá variabilita obranných mechanizmů hostitelů v přírodě. Ta moje cesta je založena na skupinové negativní selekci mínus variant „Black box“ Blacquière, Wageningen University, ale v našem prostředí.

    „U nás máme výjimečnou příležitost, jaká se ve světě těžko najde, kdy tady u nás můžeme včelstva pravidelně, co tři roky, vystavovat extrémním podmínkám, které by nám nenavodili nikde na světě. Máme vysoké zavčelení. Jsme nejlepším testovacím polygonem na světě. Využívejme toho.“
    „A svět nám zase může závidět.“

    Tímto končím přednášku tuto sobotu v Nepomuku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *