Putování krajinou brtí a ležanů

Zápisky z cest po východním Polsku a Litvě

Přelom srpna a září je období, kdy se s manželkou (a letos i se psem) vyrážíme rekreovat do cizích krajů. Tentokrát navrhla manželka severovýchod Polska a západ Litvy při hranicích s Běloruskem. Oba s manželkou včelaříme a současně preferujeme dovolené v končinách téměř bez lidí. Takže pro nás ideální destinace z níž Vám přináším krátký foto-report.

Polsko – okolí Suwalki a jezera Hancza

Tento kraj je východní a nejméně obydlenou oblastí Mazurských jezer. Původně ledovcová jezera jsou ukryta v borovicovo-březových lesích na písčitém podloží, ležících v nadmořské výšce do cca. 130 m.n.m.

Ráz počasí je navzdory relativní blízkosti Baltu ovlivňován vnitrokontinentálním klimatem (drsné zimy). Populace je koncentrována do vesniček, které jsou (na rozdíl od těch našich) tvořeny samostatnými statky rozesetými po krajině často 1-2 km od sebe. Primární zdroj obživy místních je zemědělství – pastvinový chov dobytka, pěstování obilí, brambor. Lidé zde ještě nezhloupli – orají pole, hnojí pole hnojem svých krav. Děti nesedí po odpolednách u svých počítačů, ale hrajou si na stráni pod lesem. Ze včelařského pohledu je tato oblast “země ležanů”. Ty lze nalézt po 2-3 téměř u každé druhé farmy v různých variantách a provedeních:

Tyto úly bych tipnul na tzv. “Waršavský rozšířený”

Lze samozřejmě spatřit i včelaře s nástavkovými úly. Jedná se ale o raritní záležitost:

Ležany jsou prostě v tomto kraji IN. Je to pravděpodobně dáno jednak historickým vývojem a také tím, že řada místních včelařů považuje ležany za provozně jednodušší a méně náročnější na obsluhu. Toto je klíčový faktor v době souběhu vrcholící včelařské sezóny a kulminace zemědělských prací. Na rozdíl od našich zemí nemají čas řešit, zdali na jaře vyrotují nástavky dle příručky. Prostě chovají včely na med pro vlastní potřebu, jako to dělali jejich dědové, a nemají vůli ani chuť to měnit. S nevýhodami ležanů, často uváděnými v diskusích typu “proč ležan ne”, se buď sžili, nebo v ležanech prostě umí včelařit (na rozdíl od jejich odpůrců). Sám jsem v ležanu nikdy nevčelařil, takže nechci soudit.

 

Východní Litva při hranici s Běloruskem

V této oblasti leží národní park Dzukios. Rozsáhlé smíšené lesy s mnoha jezery, močály a mokřady. Opět nadmořská výška nepřesahující 130 m. n. m. V lesích koberec mechu do půli kolen. Na hřiby by se tam dalo chodit s kosou. Oblast se táhne na jih do Běloruska.

Vesničky jsou drobná uskupení tradičních dřevěných domů uprostřed lesů. V jednom takovém se ubytováváme.

I zde potkáváme na zahrádkách převážně ležany. Snad je to podobným včelařským vývojem jako v sousední části Polska (Polsko a Litva tvořily v minulosti soustátí), snad je zde i podobná síla tradice a nechuti k “novotám”.

Je třeba ale říci, že ze včelařského pohledu je oblast zajímavá především nepřerušenou tradicí chovu včel v brtích a klátech. To byl také důvod proč jsme vyrazili do vesnice Margionys a do lesů, které ji obklopují.

Muzeum ve vesnici Margionys

Vesnička leží v blízkosti hranice Litvy a Běloruska. Na jejim kraji se nachází přírodní včelařské muzeum a v lesích v jejim okolí je řada funkčních brtí. Vlastní muzeum si nepředstavujte jako zatuchlou kamennou budovu plnou zaprášených exponátů. Jedná se o typický místní domek, v jehož okolí je řada historických brtí, klátů úlů, včelařských pomůcek a nástrojů. Některé úly a kláty jsou osazeny včelstvy. Muzeum je zároveň i živým organismem, na jehož pozemku se konají různé včelařské a nevčelařské workshopy. V době, kdy jsme sem přišli poprvé, zde nikdo nebyl, tak jsme si prohlídku naordinovali sami, po telefonické dohodě s paní z informačního centra.

 

Od klátů k úlům…

Asi vývojově nejstaršími,  zde vystavovaným typy včelích příbytků  jsou tyto kláty:

Traduje se, že tyto typy vznikaly někdy v průběhu 16. století, kdy se ve zdejších krajích množily snahy chovat včely v blízkosti lidských obydlí. Původně takto byly zužitkovány i brtě, jejichž stromy vlivem meteorologických podmínek padly, či byly pokáceny. Byly buď připevňovány znovu na stromy nebo prostě stavěny na zem (jak vertikálně, tak horizontálně).

Mívaly 2-3 vstupy, které současně plnily roli ventilačních otvorů.

Dalším vývojovým typem jsou už kláty, navrhované primárně jako (téměř) horizontální:

dav

V souladu s tradicí byly opatřovány “stříškou” z březové kůry. Té části klátu, která je položena na špalku (a je výše) se říkalo galva, což znamená hlava. Jak vidíte, náš pes ještě nenabral patřičný včelařský zápal.

V průběhu 19. a na počátku 20. století zde došlo k postupnému přechodu z klátů k tradičním úlům s rámky. Stále byla tendence využívat alespoň pro část úlové konstrukce části kmenů (viz. spodní část úlu):

A to je již krůček k prvním ležanům:

Jak už to u chovu včel v evropských lesích bývá, museli včelaři čelit zájmu medvědů. I k řešení tohoto problému přistupovali různě:

…a zpět k brtím

Ano, jsme u těch neohrožených junáků slaňujících na konopných lanech z korun stromů, obtěžkáni vonnými plástvemi a s rojem rozzuřených létavek před obličejem. A dlužno říci, že zdejší včelstva jsou o poznání temperamentnější než na která jsme zvyklí u nás.

 

Jak jsem předeslal – v okolních lesích je řada funkčních brtí a klátů, na jejichž vizitaci jsme neprodleně vyrazili.

V tomto případě je brť vybavena středověkým vynálezem, původně určeným k dobývání středověkých hradeb – tzv. ostrví. Dovedné zacházení s tímto “žebříkem” v boji proslavilo šlechtický rod Ronovců (pánové z Dubé, Lipé, Lichtemburka atd.) natolik, že se ostrve staly součástí jejich erbu. Pokud jsem chtěl přinést detailní záběry funkční brtě, musel jsem se po vzoru Ronovců vypravit na ostrvi vzhůru:

 

K vidění jsou i funkční kláty:

 

Ty jsou u kmene stromu vybaveny dřevěnými “pichláky”, které patrně v kombinaci s chatrným žebříkem tvoří dokonalý ochranný systém proti medvědům:

Pro funkčnost tohoto systému je však nezbytné, aby hmotnost včelaře byla výrazně menší než hmotnost medvěda. Jinak by na “pichlácích” mohl skončit také.

Nu, pokud chcete příští rok na chvíli zapomenout na rotování nástavků, zimní klíckování matek či slavnosti sběru měli, vyražte do Poska či Litvy. Minimálně si odpočinete v krásné přírodě a vzpomenete na zdroje včelařských zkušeností našich předků, z nichž těžíme i dnes.

7 komentářů

  1. Ján Goro Reagovat

    Tomáš príjemné počítaníčko k rannej káve, priam som sa cítil medzi včelami…musím ja pouvažovať znovu nad tými ležanmi, aby som kvôli prehadzovaniu nadstavkov nakoniec neskončil so včelárením, predsa len roky pribúdajú…

    • Tomas Ivansky Reagovat

      Taky o těch ležanech občas uvažuji. Bohužel chlapi o kterých si myslím že v ležanech umí včelařit a má smysl se od nich učit odchází na louky nebeské rychleji než se já rozhoupu k ležanům.

  2. Alexej Bezrukov Reagovat

    Krásně, musím to ještě jednou přečíst. Rád bych také vyrazil na takové putování, sám nebo se ženou 🙂 . Jinak, vcelarime v lezanech. A je to fajn.

    • Tomáš Ivanský Autor článkuReagovat

      Pokud za dlouhých zimních večerů budete mít čas/chuť/inspiraci k  článku o včelaření v ležanech, velmi rádi ho zveřejníme. Stejně tak i zkušenosti s apidomkem.

  3. Pingback: Bylo by brti bez včel smutno? … Se ví, že bylo!  - Včelaři sobě

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *