Dne 22. září tohoto roku včelí svět opustil pan Josef Novák z Čestína. Včelař, možná lépe řečeno velkovčelař, který stojí na začátku všeho, co lze označit za moderní včelařské postupy na našem území. Včelař, který například dokázal prosadit soukromé komerční včelaření už v dobách socialistického Československa.
V druhé polovině šedesátých let minulého století rodiny Urbanových a Novákových začínají včelařit nedaleko od sebe. Můj otec a pan Novák chodí do stejného zaměstnání a včely dělají více méně dohromady. Po mnoho let včelařských úspěchů i nezdarů kráčí vedle sebe. I když každý s jinou filosofií chovu včel. Když jsem sám začínal včelařit ve velkém, sbíral jsem rozumy, kde se dalo. Pana Nováka, v té době už starého pána na důchodě, jsem tehdy navštěvoval velmi rád. Jeho rady vždy vedly k jednoduchému ošetřování včelstev založeném na přirozeném chování včel.
Jednu takovou návštěvu a radu jsem popsal v seriálu „Se včelami na kafi“ v časopisu Moderní včelař. Zkrácenou verzí tohoto článku bych na pana Josefa Nováka chtěl vzpomenout a vzdát hold jeho památce.
Sedím v jednoduché kuchyni u stolu přistrčeného k oknu. Roztřesené ruce starého pána zalévají kávu. Malé porcelánové hrnečky cinkají na podšálcích. Lžičky raději rozdávám já. Ten starý pán žije na světě dvakrát déle než já, přidrží se stolu a usedá. Hovor se pozvolna stáčí ke včelám, které jsou pro něho celým životem. Pokládám otázku, kvůli které jsem přijel. Jako odpověď vidím jeho třesoucí se ruce, jak tvarují v kávové vůni nad hrnečky kouli: „Nejdůležitější ve včelstvu je plodiště…“. Další slova jsou zbytečná, nepamatuji si je. Dnes si nepamatuji ani tu otázku, kterou jsem položil na začátku. Vidím jen ty ruce starého Pana Včelaře tvarovat včelí plodiště, základ včelstva. Vidím jen tu kouli plnou vůně a života.
Říkáme: „chovám včely.“ A druzí se nás ptají: „Kolik máte medu?“ a jsou to včelaři i nevčelaři. O kolik příhodnější by byla otázka, kolik máte plodu? Množství plodu by lépe vyjádřilo sílu a výnos včelstva.
Včely v plodišti potřebují volné buňky plástů pro kladení vajíček matkou. Prostor pro vyvíjející se plod, který obsadí své buňky na 21 dnů. Nezbytné je místo pro uložení pylu co nejblíže plodu a prázdné buňky pro uložení medu.
Jistě znáte obrázky řezu zeměkoulí se žhavým jádrem a tenkou kůrou. Stejně tak bychom si mohli představit plodiště ve včelím hnízdě. Žhavé jádro složené z vajíček, larev a kukel, jehož oheň udržuje v chodu kladoucí matka. Okolo je pevná pylová kůra, která zajišťuje zásobárnu bílkovin. Celá „zeměkoule“ plodu potom pluje v medové atmosféře, v medovém vesmíru…
Tak takhle to mají zařízené včely nějakých 100 miliónů let. Ale od 18. století je to jinak. Objevil se včelař, který to vidí po svém. Převěšuje plodové rámky do medníku, do plodiště vkládá mezistěny a již 100 let dokonce přehazuje celé nástavky. Kam se včelaři ztratila ta pomyslná žhavá koule plodu s pylovou kůrou, která je základem prosperity včelstva? Kde všude musí krmičky najednou hledat pyl? Kde hledá matka prázdné buňky pro svá vajíčka, když jí včelař přehází v plodišti plásty? Matka si při tom dala takovou práci se systémem kladení, aby byl mladší plod vždy po obvodu staršího. Když matka potom klade na okraji koule plodu, uvnitř se již líhne nejstarší plod, uvolňuje buňky. Matka pak přejde klást vajíčka zase do středu plodiště. A nakonec, kam mají dělnice ukládat zimní zásoby, když najednou je v hnízdě nad plodištěm několik rámků s plodem, který ony nemohou vrátit dolů?
Ale včely se s tím vždy nějak vyrovnají a včelař vychvaluje svou metodu, která je vždy tou nejlepší metodou na světě. Tedy na včelařském světě… Ve včelím světě se velebí ruce včelaře, které tvarují nad hrnkem kávy žhavou a voňavou kouli plodiště, které je to nejdůležitější místo ve včelím hnízdě.
Přiložené fotografie fotil Jonáš Urban, ta poslední je z rozhovoru s Petrem Texlem z února 2019.
